Operace. To slovo ve mně dlouho vyvolávalo strach. Bála jsem se něčeho, co mnozí považují za banalitu – cévkování. Moje zkušenost z porodnice byla natolik nepříjemná, že jsem si řekla: „Nikdy více.“ Ale jak roky ubíhaly, moje kyčel se zhoršovala, až jsem začala kulhat čím dál víc. A pak přišla ta osudná věta: „Musíte na operaci.“
Setkání s arogancí a hledání naděje
Ortoped v našem městečku se nad mým snímkem mračil: „Ta kyčel je hodně špatná, bude to složitější operace.“ Jeho arogance a frajerský přístup mě odradily. Bylo jasné, že jemu se do rukou nesvěřím. Místo toho jsem hledala jiného specialistu a rozhodla se odjet do Prahy. V tamní velké nemocnici jsem potkala empatického lékaře, který mě vyslechl a řekl: „Najdu Vám termín co nejdříve.“ Bylo to první příjemné překvapení – lékař, který skutečně vnímal moji bolest a starosti.
Cesta plná nervozity
Cesta do nemocnice byla sama o sobě výzvou. Vstávání ve tři ráno, dlouhá cesta autobusem a vlakem, nervozita, která se projevovala kopřivkou, kýcháním a průjmem. Přes veškerý stres jsem se nakonec dostala na místo. Tam jsem prošla standardní procedurou – registrací, měřením tlaku, povídáním o operaci a rentgenem.
Během přípravy na operaci mi jedna zester zaznamenala mou obavu z cévkování. Další překvapení? Personál mě respektoval. Cévku mi zavedli až ve spánku, a dokonce jsem měla možnost ji zcela odmítnout. Pocit úlevy byl ohromný.
Na operačním sále
Samotný zákrok mě samozřejmě děsil, hlavně setkání s anesteziologem, kterého jsem zmeškala předchozí den. Na sále jsem však zjistila, že není důvod se bát. Byli tam milí lidé, kteří se mnou mluvili, dokonce mě jedna paní hladila po ruce. Anesteziolog se mnou žertoval a celou atmosféru odlehčil. Jediným nepříjemným momentem byla zima na sále.
Život po operaci
Když jsem se probudila na JIP, cítila jsem úlevu. Dostávala jsem kapačky proti nevolnosti a opravdu mi nic nebylo. Jako bonus mě navštívila dcera, která byla náhodou v Praze. Překvapení? Čtyři moc příjemná:
- Empatický lékař, který respektoval mé obavy.
- Milý personál, který mě vyslechl a bral vážně.
- Anesteziolog, který z operace udělal téměř příjemnou záležitost.
- Péče na JIP, která eliminovala veškeré nepohodlí.
Nečekané výzvy
Po operaci se objevily i dva nepříjemné momenty:
- Nafouklé břicho. Bylo by skvělé, kdybych věděla, že si mám vzít Espumisan. Nakonec jsem prožila jednu neklidnou noc, než jsem si o něj řekla.
- Malá postel. Se svými 180 cm jsem se do nemocniční postele sotva vešla. Neustále jsem hledala správnou polohu a posouvala postel pomocí ovladače. V rehabilitačním ústavu se ukázalo, že jsem nebyla jediná. Společně s jednou paní jsme si stěžovaly a těšily se na pohodlí domova.
Závěrem
Operace, které jsem se tolik bála, byla nakonec snesitelná a úspěšná. Pokud vás něco podobného čeká, nebojte se. Promluvte si s personálem, sdílejte své obavy a nechte se ujistit, že všechno dobře dopadne. A hlavně – věřte, že empatie a respekt existují i v nemocnici. Všem, kteří se na operaci teprve chystají, držím palce!
Zdroj: google
